O knize: 1949 / Knorringův tichý, poetický hlas byl slyšen, zaznamenán a zvláště zdůrazněn v obecném sboru ruské zahraniční poezie svými současníky. Po vydání první Knorringovy básnické sbírky „Básně o mně“ v roce 1931 Vl. Chodasevič ve své recenzi „Women's Poems“ napsal: „Stejně jako Achmatovová se Knorringové někdy podaří udělat z „ženskosti“ jejích básní záměrný prostředek. <…> Knorring vděčí téže Achmatovové za smysl pro proporce, jistou zdrženlivost, opatrnost a vůbec vkus, který ji opouští poměrně zřídka. <…> Knorring je ženský. <...> Doufejme v další setkání s touto dosud nezkušenou, <...> ale přesto nadanou a jaksi milou básnířkou“ (Renesance. 1931. 25. června). Prozíravost Vl. Chodaseviče bylo potvrzeno, jak dokládá recenze Knorringa Ivanova v článku „Poezie a básníci“ o Knorringově posmrtné knize básní, vydané v roce 1949: „Zemřelá Irina Knorringová vždy, a zvláště v posledních letech svého života, stála stranou od notoricky známý Montparnasse a neudržoval literární spojení, jedním slovem, neudělal vše potřebné, aby zajistil, že básník nebyl zapomenut, zveřejněn, zmíněn v tisku. A tak se ani její nejnovější knize stěží dostalo takové pozornosti a sympatií, jaké si zaslouží.…»